Jak dnes probíhá miniinvazivní chirurgie halluxu?

Mezi vůbec nejčastější diagnózy, se kterými se v ortopedii setkáváme, patří hallux valgus neboli vbočený palec. Postihuje zhruba 20 až 25 % populace a jeho výskyt s věkem narůstá. Po šedesátce se tato deformita týká přibližně třetiny až čtvrtiny lidí. Nejde tedy o raritní problém, ale o běžnou statickou vadu, kterou chirurgové nohy řeší prakticky denně.

Příčin vzniku halluxu je hned několik. Roli hraje genetika, zvýšená laxicita vazivových tkání, ale například také těhotenství a porod. I proto se deformita častěji objevuje u žen. K jejímu rozvoji může přispívat rovněž nevhodná obuv.

Velmi důležitý je také evoluční kontext. Pokud srovnáme kostry australopitéků, dnešních lidoopů a člověka, uvidíme, že první nártní kost má přirozenou tendenci směřovat do strany, podobně jako palec na ruce. Dokud noha není omezena obuví, vazivo tuto pozici pomáhá udržovat. Jakmile však s věkem ochabuje a noha je zároveň sevřena v botě, může docházet k vychýlení v metatarzofalangeálním kloubu, tedy mezi první nártní kostí a základním článkem palce. Výsledkem je typické vbočené postavení palce.

Klíčovou výhodou metody je šetření cévního zásobení kosti a okolních měkkých tkání. Při otevřené operaci je nutné tkáně kolem kosti protnout, aby se k ní chirurg vůbec dostal. Při miniinvazivním přístupu zůstávají cévy i měkké tkáně na kosti zachovány a společně s ní se posouvají do nové pozice.

Díky tomu může být hojení rychlejší a pooperační bolestivost nižší. Miniinvazivní přístup zároveň umožňuje provést i rozsáhlejší korekci deformity, než jaké lze v některých případech dosáhnout klasickými technikami.

Dobrou zprávou je, že se nedostatky českého prostředí začínají řešit systematicky. Ministerstvo zdravotnictví v červenci 2026 přijalo první Národní strategii klinických hodnocení humánních léčivých přípravků v ČR 2035. Na její přípravě jsme se jako AIFP podíleli společně se SÚKL, českou národní sítí pro podporu klinického výzkumu CZECRIN, pacientskými organizacemi a dalšími partnery.

Strategie počítá se standardizací smluvních vztahů mezi nemocnicemi a zadavateli studií, vytvořením jednotného vstupního místa do systému klinických hodnocení i stabilnější podporou akademického výzkumu. Právě akademických studií se u nás dlouhodobě uskutečňuje méně, než by odpovídalo odborným kapacitám a potenciálu českých pracovišť.

Přijetí strategie je důležitým předpokladem změny, samo o sobě však nestačí. Rozhodující bude, zda se podaří navržená opatření skutečně uvést do praxe, zkrátit dobu potřebnou k zahájení studií a vytvořit pro výzkumná pracoviště předvídatelnější podmínky. Pokud se to podaří, může Česko posílit svou pozici v mezinárodním klinickém výzkumu a nabídnout více pacientům možnost zapojit se do studií nových léčiv.

Účast v klinické studii je ovšem pouze jednou z cest k moderní terapii. Pro naprostou většinu pacientů je rozhodující až její dostupnost v běžné klinické praxi. A právě zde začíná další část cesty, během níž se rozdíly mezi jednotlivými regiony projevují nejvýrazněji.

Dobrou zprávou je, že se nedostatky českého prostředí začínají řešit systematicky. Ministerstvo zdravotnictví v červenci 2026 přijalo první Národní strategii klinických hodnocení humánních léčivých přípravků v ČR 2035. Na její přípravě jsme se jako AIFP podíleli společně se SÚKL, českou národní sítí pro podporu klinického výzkumu CZECRIN, pacientskými organizacemi a dalšími partnery.

Strategie počítá se standardizací smluvních vztahů mezi nemocnicemi a zadavateli studií, vytvořením jednotného vstupního místa do systému klinických hodnocení i stabilnější podporou akademického výzkumu. Právě akademických studií se u nás dlouhodobě uskutečňuje méně, než by odpovídalo odborným kapacitám a potenciálu českých pracovišť.

Přijetí strategie je důležitým předpokladem změny, samo o sobě však nestačí. Rozhodující bude, zda se podaří navržená opatření skutečně uvést do praxe, zkrátit dobu potřebnou k zahájení studií a vytvořit pro výzkumná pracoviště předvídatelnější podmínky. Pokud se to podaří, může Česko posílit svou pozici v mezinárodním klinickém výzkumu a nabídnout více pacientům možnost zapojit se do studií nových léčiv.

Účast v klinické studii je ovšem pouze jednou z cest k moderní terapii. Pro naprostou většinu pacientů je rozhodující až její dostupnost v běžné klinické praxi. A právě zde začíná další část cesty, během níž se rozdíly mezi jednotlivými regiony projevují nejvýrazněji.

Kdybych si měl vsadit na to, jak bude chirurgie nohy vypadat třeba za deset let, sázel bych na miniinvazivní přístup jako na jasného vítěze. Připomíná mi to trochu situaci s artroskopiemi kolena v 90. letech. Tehdy šlo o novinku, na kterou se řada chirurgů dívala s nedůvěrou, a dnes si bez ní nikdo neumí operaci menisku nebo vazu představit. Věřím, že podobnou cestou půjde i chirurgie nohy.

Ostatně už se to děje. Česká republika se v posledních letech vypracovala na úroveň srovnatelnou s předními evropskými pracovišti, a je jen otázkou času, kdy se miniinvazivní technika stane běžnou součástí nabídky na dalších pracovištích po celé republice.

A není to jen o halluxu. To, co jsem se naučil na korekci vbočeného palce, dnes přenáším i jinam. Třeba na osteotomie patní kosti u plochonoží i naopak u vysoce klenuté nohy, na řešení kladívkových prstů nebo na artrodézu metatarzofalangeálního kloubu. Osobně jsem přesvědčený, že tím to nekončí a že podobné šetrné techniky si během několika let najdou cestu i do dalších koutů ortopedie, nejen na nohu. A jsem rád, že u toho můžu být od začátku.