Hallux valgus a miniinvazivní chirurgie nohy – šetrnější cesta k funkční chůzi

Text článku…Mezi jednu z nejčastějších diagnóz, se kterými se v ortopedii setkáváme, patří hallux valgus neboli vbočený palec. Postihuje zhruba 20 až 25 % populace a s věkem výskyt narůstá. Po šedesátce jde o třetinu až čtvrtinu lidí v populaci, které tato deformita postihne. Není to tedy raritní záležitost, ale běžná statická vada, kterou řeší chirurgové nohy prakticky denně.

Příčin vzniku halluxu je hned několik. Roli hraje genetika, laxicita vazivových tkání, ale třeba i těhotenství a porod. I proto se deformita častěji objevuje u žen. K tvorbě halluxu pak může přispět i nevhodná obuv. 

Velmi zásadní je ale i evoluční kontext. Pokud srovnáme kostry australopitéků až po dnešní lidoopy, tak uvidíme, že první nártní kost má tendenci směřovat podobně jako palec na ruce, tedy do strany. Právě k této pozici se nártní kost vrací v průběhu života v rámci selhávání stabilizačních struktur. Pokud by jsme nenosili botu, noha by v rámci života směřovala více ke tvaru ruky, ale nejen užitím boty se noha formuje v metatarzofalangeálním kloubu v hallux valgus. Bota tedy není příčinou, ale deformitu mění.

Právě proto, že skutečná příčina halluxu leží hlouběji než viditelná deformita, vyžaduje její řešení techniku, která dokáže kost korigovat šetrně a zároveň precizně. Tuto možnost přinesla do České republiky v roce 2015 miniinvazivní perkutánní osteotomie, označovaná jako MICA metoda, kterou k nám přivezl profesor Rastislav Hromádka. Postavena je na zcela odlišných principech než klasická otevřená operace.

Místo pily nebo dláta se při ní používá miniinvazivní fréza, otáčející se rychlostí 6 000 až 15 000 otáček za minutu, svým principem by se dala přirovnat k zubařské vrtačce. Celý výkon probíhá pod rentgenovou kontrolou. Kost se tedy neupravuje pod přímým zrakem jako u otevřené operace, ale podle rentgenových snímků, takříkajíc poslepu pod kůží, zároveň se využívá pohmatu a prostorové představivosti. Jakmile je první paprsek nohy uveden do korigované pozice, fixuje se kvalitními titanovými šrouby. Díky tomu si operace vystačí s několika málo vstupy o velikosti 0,5 až 1,5 cm. Mnohé pacienty překvapí, že výkon obvykle končí čtyřmi stehy, oproti přibližně dvaceti u otevřené operace.

Je ale důležité zdůraznit, že „miniinvazivní“ neznamená malý nebo jednoduchý výkon. Nejde o laser ani o zásadně méně náročný zákrok, ale o standardní chirurgii pomocí frézy a šroubů, s menším poškozením měkkých tkání. Zákrok obvykle trvá 45 minut až dvě hodiny a vyžaduje erudovaného specialistu na chirurgii nohy.

Klíčovou výhodou metody je především šetření cévního zásobení kosti a okolních měkkých tkání. Zatímco u otevřené operace je nutné tyto tkáně kolem kosti uvolnit, abychom se k ní vůbec dostali, při miniinvazivním přístupu zůstávají cévy i měkké tkáně na kosti zachovány a posouvají se společně s ní do nové pozice. Díky tomu je rekonvalescence rychlejší, bolestivost nižší a je možné provést i větší posun fragmentu hlavičky, než jaké lze dosáhnout klasickými technikami.

Menší bolestivost oproti otevřeným technikám je jedním z nejčastěji popisovaných benefitů, se kterými se v praxi setkávám. Nižší invazivita ale nesmí vést k podcenění pooperačního režimu, protože kost se i zde musí v klidu zhojit a noha se postupně adaptuje i po odložení pooperační obuvi. Navzdory menším jizvám jde stále o operaci vyžadující disciplinovaný pooperační režim:

• pacient chodí o berlích ve speciální pooperační botě po dobu 4-6 týdnů,

• po tuto dobu odlehčuje na polovinu tělesné váhy,

• sádrová fixace není potřeba,

• po 6 týdnech se odkládá bota i berle a je možné postupně přecházet k běžné obuvi,

• úplné odeznění obtíží nastává obvykle po 3-6 měsících,

• náročnější sportovní zátěž a delší běh doporučujeme zařadit až po 6 měsících.