Terapii, která jí pomohla, hledala roky. Dnes ji zpřístupňuje dalším

Vždycky jsem byla úzkostnější typ, ale skutečný propad přišel v období velkého životního přelomu. Dokončovala jsem studium v Londýně a do té doby jsem měla život jasně nalajnovaný. Pocházím z Bosny a Hercegoviny, odkud moje rodina utekla před válkou, a rodiče kladli velký důraz na to, abych byla úspěšná a něco dokázala. Všechno jsem plnila vzorně. Pak jsem ale měla diplomy v ruce a najednou nevěděla, kdo jsem a co chci.

Studovala jsem mezinárodní vztahy, pracovala v Evropském parlamentu a směřovala k diplomatické kariéře. Abych ji mohla zahájit, musela jsem se vrátit do Česka, kde mám občanství. V tu chvíli jsem začala pochybovat, jestli to skutečně chci, nebo zda mám zůstat v Londýně. Když už další krok nebyl předem daný a musela jsem si ho vybrat sama, všechno na mě spadlo.

O psychoterapii jsem zpočátku nic nevěděla. Nerozuměla jsem ani rozdílu mezi psychiatrem a psychoterapeutem, proto jsem nejprve šla k psychiatrovi a dostala léky. Další čtyři nebo pět let jsem se pohybovala mezi různými druhy terapie a farmakoterapií. Byla jsem utlumená, můj stav se nelepšil a měla jsem pocit, že se stále točím v kruhu.

Změnu přinesl covid. Moje úzkosti se týkaly především zdraví, takže pandemie byla silným katalyzátorem. Na internetu jsem začala popisovat svoje myšlenky a narazila na knihu profesora Jána Praška Nadměrné obavy o zdraví. Přesně zachycovala to, co jsem prožívala. Přečetla jsem ji asi za čtyři hodiny a rozhodla se, že se k němu musím dostat na terapii.

U něj jsem se poprvé setkala s kognitivně behaviorální terapií. Je strukturovaná, měřitelná a stojí na aktivní práci pacienta. Člověk ví, co dělá, proč to dělá a kam směřuje. Z každého sezení jsem odcházela s konkrétním úkolem. Tento přístup mi vyhovoval mnohem víc než terapie, u které jsem neviděla plán ani cíl. Za tři měsíce jsem byla úplně jiný člověk.

U profesora Praška jsem viděla pacienty s různými diagnózami, od úzkostí a depresí až po OCD nebo bipolární poruchu. Jádro léčby bylo v mnoha případech podobné. Člověk nejprve kognitivně pochopí, co se s ním děje, potom začne měnit svoje chování a tím postupně zlepší svůj duševní stav.

Napadlo mě zeptat se profesora Praška, zda by tento princip nechtěl digitalizovat. Podobnou vizi už měl, ale chyběly mu prostředky a know how, jak ji převést do praxe. Domluvili jsme se proto, že ukončíme náš terapeutický vztah a začneme společně pracovat na Mindwellu.

Setkávám se s nimi pořád. Do medicíny se ale nepletu, protože mi to nepřísluší. Proto také nevystupuji na konferencích k odborným tématům. Měli by o nich mluvit psychiatři, psychologové a lékaři, kteří službu předepisují svým pacientům.

V Mindwellu máme přibližně šedesátičlenný hlavní tým a spolupracujeme s řadou psychiatrů, klinických psychologů a dalších odborníků. Mně nejde o to, kdo si za výsledkem vezme zásluhy. Chci, aby služba pomáhala lidem a aby za ní stála odborná erudice, ne moje osoba.

Data ministerstva zachycují pouze lidi, kteří o psychoterapii skutečně požádali. Mnoho dalších se k poptání péče ani nedostane. Někteří si zaplatí soukromou terapii, jiní se pokoušejí svůj stav zvládnout sami. Během čekání se navíc mohou zhoršit natolik, že nakonec potřebují náročnější péči. Jiní už na přidělený termín nepřijdou, protože si pomoc mezitím našli jinde. Vzniká začarovaný kruh a hlavní příčinou je nedostatek kvalifikovaných pracovníků.

Například třístupňový model psychoterapie, na jehož vzniku se podílí profesor Praško, by mohl umožnit psychiatrickým sestrám nebo jinému vyškolenému personálu poskytovat základní intervence tam, kde je to bezpečné. Pacient v akutním stavu potřebuje psychiatra nebo nemocniční péči, člověku s mírnějšími obtížemi ale může pomoci i méně intenzivní podpora.

Vyvinuli jsme software, díky němuž může terapeut ve stejném čase pracovat až se čtyřmi pacienty místo jednoho. Přibližně sedmdesát až osmdesát procent programu absolvuje pacient samostatně v certifikovaném zdravotnickém prostředku. Prochází jednotlivými moduly, plní úkoly a zaznamenává svoje myšlenky, emoce a chování. Terapeut sleduje jeho postup a poskytuje mu personalizovanou textovou zpětnou vazbu.

Komunikace je asynchronní, takže neprobíhá v reálném čase. Terapeut má na odpověď čtyři až sedm dní. Jeden modul může pacientovi zabrat až dvě hodiny a potřebuje čas, aby o něm přemýšlel. Nejde o aplikaci, kterou jen rychle prokliká.

Nikdy netvrdíme, že nahrazujeme osobní terapii. Kontakt léčí a nechceme přesunout celý život do digitálu. Software odvede část, kterou může pacient zvládnout samostatně. Terapeut se potom soustředí na místa, kde je jeho lidská a odborná reakce nezastupitelná.

Pro pacienty v akutní fázi onemocnění nebo lidi se sebevražednými myšlenkami. Mindwell cílí na lidi s mírnými až středně těžkými obtížemi, kteří jsou dostatečně stabilizovaní, aby mohli na terapii sami pracovat.

Nejprve jsme prošli certifikací zdravotnického prostředku, sbírali data a uskutečnili pilotní projekty s pojišťovnami. Museli jsme prokázat klinickou efektivitu i bezpečnost. Odborná společnost potom předložila ministerstvu návrh na zařazení služby do veřejného zdravotního pojištění. Zní to jednoduše, ale je to dlouhý a náročný proces. Od ledna 2026 je Mindwell jeho součástí.

Obrovská odpovědnost vůči investorovi, profesoru Praškovi i pacientům. Od vzniku Mindwellu nedokážu vypnout ani na pět minut. Neustále řešíme kvalitu, bezpečnost a klinické výsledky. Odpovědnost často překryje i chvíle, kdy bych měla vnímat úspěch.

Člověk pak snadno sklouzne k mikromanagementu. Firma ale vyrostla natolik, že jsem se musela naučit delegovat a přiznat si, že některé věci mají dělat lidé, kteří je umějí lépe. Částečně i proto, že mi nic jiného nezbylo.