Dobrého chirurga poznáte podle trpělivosti

Nevzniklo to tak, že bych si v osmnácti letech řekl, že budu operovat jen nohu. Na ortopedii jsem nejprve dělal výzkum ramenního kloubu. Postupně jsem zjistil, že noha je z mého pohledu méně probádaná a nabízí více zajímavé práce. Od roku 2008 jsem se začal věnovat výzkumu chirurgie nohy a nakonec jsem u ní zůstal úplně.

Je to mimořádně pestrá oblast. Zahrnuje chodidlo, hlezenní kloub a někdy také výkony v oblasti bérce, protože ten má na biomechaniku nohy výrazný vliv. Na relativně malém prostoru se kombinují základní ortopedické výkony: protínání kostí, znehybnění či uvolnění kloubů a práce s měkkými tkáněmi. Právě tato složitost mě na chirurgii nohy fascinuje.

Někteří lidé si představují, že chirurg pouze odstraní bouli u základního kloubu palce. To ale není správně. Vystupující část je kloub, který potřebujeme. Staré metody založené na jeho osekání proto nepřinášely dobré funkční výsledky. Primárním cílem moderní operace není kosmetické narovnání palce, ale obnovení stability prvního paprsku nohy. Jakmile vyřešíme funkční příčinu deformity, palec se dostane do lepší polohy a podle potřeby můžeme jeho postavení ještě upravit další osteotomií.

Výsledek by měl také přirozeně vypadat, ale nejde o estetickou operaci. Nejdříve musíme zajistit, aby noha správně fungovala. Její postavení totiž ovlivňuje celý pohybový řetězec dolní končetiny.

Kolem roku 2010 jsme se setkávali s pacienty, kteří po tehdejších operacích neměli dobré výsledky. V roce 2014 jsem se jel podívat do Barcelony, kde se miniinvazivní chirurgie nohy začala rozvíjet. Následovala školení v zahraničí a trénink na kadaverech. Přestože jsem měl za sebou čtrnáct až patnáct let praxe, trvalo mi přibližně rok, než jsem byl připraven metodu použít u pacienta. V Česku jsme s ní začali v roce 2015.

MICA spojuje tři věci: známý typ protětí kosti ve tvaru Chevronu, miniinvazivní přístup pomocí rotační frézy a speciální šrouby, které kost pevně stabilizují. Frézu jsme si v principu vypůjčili od zubních lékařů a doplnili ji nástavci určenými pro ortopedii. Do nohy vstupujeme jen malými řezy a celý výkon kontrolujeme pomocí rentgenu.

Při otevřené operaci musíte kost obnažit, čímž částečně narušíte její cévní zásobení. U miniinvazivního výkonu poškozujeme okolní tkáně méně a hlavní osteotomii provádíme mimo kloub. Pacienti proto mívají menší ztuhlost, mohou dříve začít rehabilitovat a zákrok obecně lépe snášejí. Metoda je navržená pro jednodenní chirurgii, takže pacient může po operaci odejít domů ještě tentýž den.

Přírodu ale obelstít neumíme. Kost se stále hojí stejně dlouho a pacient nemůže očekávat, že za týden začne běhat. MICA také není vhodná pro každého. Limity má zejména u pacientů s výraznými degenerativními změnami kloubu nebo se systémovým onemocněním pojiva. V některých případech je lepší otevřený přístup. Správná indikace závisí na zkušenosti chirurga.

Počet výkonů je důležitý, ale sám o sobě nestačí. Chirurg si musí z každé operace něco odnést: co mohl udělat jinak, co měl lépe naplánovat a co příště zopakuje. Pokud udělá sto operací bez poučení, může pokazit i tu další. Mladý lékař by měl projít různými chirurgickými specializacemi a z každé si vzít něco pro svůj budoucí obor. Plnou jistotu v tom, co dělá, získává chirurg přibližně pět až sedm let po škole.

Dnes máme lepší zobrazovací metody, odborné studie, implantáty, navigaci i předoperační plánování. Chirurgové tak mohou dosahovat lepších výsledků s menším počtem výkonů než dříve. Technologie ale nenahradí klinickou zkušenost. Hlavní prací chirurga není jen samotná operace, ale vyšetřování a péče o pacienty. Schopnost poznat, že něco není v pořádku, se nedá naučit pouze z knihy. Vzniká až během let každodenní práce.

Ještě větší roli bude mít přesné plánování s využitím moderních zobrazovacích metod a umělé inteligence. Rozvíjet se budou také individuální implantáty vyráběné pomocí 3D tisku a jejich kombinace s vlastními tkáněmi pacienta nebo krevní plazmou. V budoucnu možná budeme schopni tisknout biologické implantáty, například části kosti či chrupavky. Technologie ale podle mě nikdy nenahradí empatii lékaře.

Mladým lékařům, kteří přemýšlejí o ortopedii, bych poradil, ať do toho jdou. Chirurgie stojí za to, pokud jsou trpěliví a ochotní věnovat jí energii. Když chirurg dělá něco pro druhé, časem se mu to vrátí.