Centralizace ano, ale jen tam, kde pacientovi prokazatelně prospívá

Centralizace by měla znamenat přesné rozdělení rolí mezi jednotlivými typy nemocnic. Vzácné, mimořádně náročné výkony se soustředí do menšího počtu pracovišť, která mají dostatek zkušeností, personálu a potřebné technické zázemí. Běžná akutní, diagnostická a plánovaná péče má naopak zůstat co nejblíže pacientovi. Problém nastává, když se centralizace začne chápat jako obecný přesun stále většího množství péče do velkých nemocnic. Pak už nejde pouze o zvýšení kvality, ale o proměnu celé nemocniční sítě. 

Největší přínos má u výkonů, které jsou relativně vzácné, technicky velmi náročné a vyžadují spolupráci početného multidisciplinárního týmu. Patří sem transplantační medicína, komplexní onkochirurgie, některé neurochirurgické a kardiochirurgické výkony, péče o polytraumata, cévní mozkové příhody nebo extrémně nezralé novorozence. U těchto diagnóz bývá dobře doloženo, že tým s vysokým počtem případů dosahuje lepších výsledků, má méně komplikací a dokáže bezpečněji řešit neočekávané situace.

Tam, kde už centralizace nepřináší prokazatelné zlepšení výsledků, ale začíná oslabovat dostupnost péče a schopnost regionálních nemocnic zvládat akutní stavy. Pokud regionální zařízení přijde o příliš široké spektrum výkonů a zkušené lékaře, může se zhoršit také první kontakt pacienta se systémem. Nemocnice musí umět rychle určit diagnózu, člověka stabilizovat a rozhodnout, zda ho zvládne léčit sama, nebo zda je nutný okamžitý transport do specializovaného centra. Právě v této fázi často rozhodují minuty.

Dopady centralizace může částečně zmírnit moderní technika. Regionální nemocnice dnes disponují kvalitním zobrazovacím a laboratorním vybavením, mohou bezpečně sdílet data, využívat vzdálená konzilia a společně se specialisty v centru rozhodovat o dalším postupu. Velká část diagnostiky se tak může odehrát přímo v regionu a pacient cestuje až za výkonem, který skutečně vyžaduje specializované pracoviště. Ani nejlepší technologie však nenahradí zkušený tým, který je fyzicky přítomen a dokáže pacienta v akutní situaci správně vyšetřit a stabilizovat.

Dobrou zprávou je, že se nedostatky českého prostředí začínají řešit systematicky. Ministerstvo zdravotnictví v červenci 2026 přijalo první Národní strategii klinických hodnocení humánních léčivých přípravků v ČR 2035. Na její přípravě jsme se jako AIFP podíleli společně se SÚKL, českou národní sítí pro podporu klinického výzkumu CZECRIN, pacientskými organizacemi a dalšími partnery.

Strategie počítá se standardizací smluvních vztahů mezi nemocnicemi a zadavateli studií, vytvořením jednotného vstupního místa do systému klinických hodnocení i stabilnější podporou akademického výzkumu. Právě akademických studií se u nás dlouhodobě uskutečňuje méně, než by odpovídalo odborným kapacitám a potenciálu českých pracovišť.

Přijetí strategie je důležitým předpokladem změny, samo o sobě však nestačí. Rozhodující bude, zda se podaří navržená opatření skutečně uvést do praxe, zkrátit dobu potřebnou k zahájení studií a vytvořit pro výzkumná pracoviště předvídatelnější podmínky. Pokud se to podaří, může Česko posílit svou pozici v mezinárodním klinickém výzkumu a nabídnout více pacientům možnost zapojit se do studií nových léčiv.

Účast v klinické studii je ovšem pouze jednou z cest k moderní terapii. Pro naprostou většinu pacientů je rozhodující až její dostupnost v běžné klinické praxi. A právě zde začíná další část cesty, během níž se rozdíly mezi jednotlivými regiony projevují nejvýrazněji.

Dobrou zprávou je, že se nedostatky českého prostředí začínají řešit systematicky. Ministerstvo zdravotnictví v červenci 2026 přijalo první Národní strategii klinických hodnocení humánních léčivých přípravků v ČR 2035. Na její přípravě jsme se jako AIFP podíleli společně se SÚKL, českou národní sítí pro podporu klinického výzkumu CZECRIN, pacientskými organizacemi a dalšími partnery.

Strategie počítá se standardizací smluvních vztahů mezi nemocnicemi a zadavateli studií, vytvořením jednotného vstupního místa do systému klinických hodnocení i stabilnější podporou akademického výzkumu. Právě akademických studií se u nás dlouhodobě uskutečňuje méně, než by odpovídalo odborným kapacitám a potenciálu českých pracovišť.

Přijetí strategie je důležitým předpokladem změny, samo o sobě však nestačí. Rozhodující bude, zda se podaří navržená opatření skutečně uvést do praxe, zkrátit dobu potřebnou k zahájení studií a vytvořit pro výzkumná pracoviště předvídatelnější podmínky. Pokud se to podaří, může Česko posílit svou pozici v mezinárodním klinickém výzkumu a nabídnout více pacientům možnost zapojit se do studií nových léčiv.

Účast v klinické studii je ovšem pouze jednou z cest k moderní terapii. Pro naprostou většinu pacientů je rozhodující až její dostupnost v běžné klinické praxi. A právě zde začíná další část cesty, během níž se rozdíly mezi jednotlivými regiony projevují nejvýrazněji.

Pravidla musí být průhledná a stejná pro fakultní, krajské i soukromé nemocnice. U každého výkonu je třeba stanovit potřebný objem, personální a technické zázemí, způsob hodnocení výsledků i přijatelnou dostupnost. Statut centra nemá být trvalou výsadou bez ohledu na kvalitu. Pokud pracoviště nedosahuje potřebných výsledků, musí být možné jeho roli změnit. A pokud regionální nemocnice provádí výkon bezpečně, v dostatečném počtu a s dobrou návazností, neměla by o něj přijít pouze kvůli své velikosti.

Vzácný výkon patří zkušenému týmu s dostatečným počtem případů, zatímco diagnostika, akutní stabilizace, standardní léčba a následná péče mají zůstat v dostupné regionální síti. Centralizace má smysl jen tehdy, když obě úrovně spolupracují a pacient systémem skutečně plynule projde.